Kdybych se měl rozhodnout jenom sám za sebe, nikdy bych do Francie nejel. Nevím proč, prostě tak. Nic proti ní sice nemám, ale že by mě to tam zrovna táhlo, to se určitě říci nedá. A tak bych spíš vyrazil někam jinam.
Ale osud tomu chtěl, že kolega chtěl, abych se na cestu tam přidal. Asi se mu nechtělo jet samotnému, nebo by ho možná manželka bez dohledu nepustila, kdo ví. Ale chtěl tam, a tak dlouho do mě hučel, až jsem mu na to zkrátka kývnul. A kdo ví, zda jsem to měl učinit.
Bylo to totiž v době, kdy jsme ještě pořád byli my Češi pro západní státy chudými příbuznými. A toho jsem si byl vědom. Tedy toho, že těch několik dní ve Francii budu spíše o hladu, nebo o zásobách, které jsem si na cestu přibalil a kterých pochopitelně nebylo moc, protože kdo by se s tím tahal?
A tak jsem nadcházející období hladu ve sladké Francii vyřešil tím, že jsem se najedl do foroty ještě doma. Kde bylo jídlo nesrovnatelně lacinější. A aby mi nescházelo maso, nacpal jsem se tímto doma pomalu až k prasknutí. A mělo mi být na nějakou dobu naposledy příjemně po těle. A nějakou dobu i bylo.
Ale pak jsme nasedli do autobusu a vyrazili směrem na západ. A než jsme byli aspoň v Západních Čechách, pocítil jsem, že to asi s tím přecpáním se nebyl dobrý nápad. Ale odskakovat si za jízdy do miniaturního WC, kterým byl onen autobus vybaven, před zraky spolucestujícího publika? To se mi nechtělo. A tak jsem to statečně vydržel až k německým hranicím. Kde byla pochopitelně pasová kontrola, všichni museli ven z autobusu a využili toho k tomu, aby se kolem vozidla trochu protáhli.
A já osamělý konečně ono WC v autobuse použil. Nevěda, že toto nemá dole jaksi žádnou nádrž.
A tak to prostě plesklo. Přímo před celnicí, přímo před všemi spolucestujícími, na silnici.
A jak já byl jenom šťastný, když jsme pak v Paříži vystoupili a každý si šel po svých!
